Nyní jsem rozvedená, je to mé druhé manželství. Jedna osoba pracuje a její matka si myslí, že jsem utratil její peníze a kde. Faktem je, že babičce pomáhám. Manželovi se moje utrácení také moc nelíbí, ale smířil se s tím, mlčí a snaží se to pochopit. Poprvé jsem se vdala před osmi lety.
Můj manžel byl sirotek, vychovávala ho babička. O dva roky později manžel zemřel a Věra Petrovna zůstala úplně sama. Neměli jsme žádné děti, takže stařence nezůstali žádní příbuzní, jen děti a vnoučata její sestřenice. S babičkou Věrou, jak jsem jí říkala, jsme se vídali, i když jsem poznala svého současného manžela, nemohla jsem na ni zapomenout. Potřebovala moji podporu, měla malý důchod. Když jsem pracovala, vždycky jsem Věře Petrovně dala nějaké peníze. A nebylo pro mě těžké chodit jí pomáhat do domácnosti. Vzali jsme se s mým druhým manželem a jeho matka nás nechala bydlet v bytě své babičky.
Dočasně, než jsme si pořídili vlastní byt. Tchyně dlouho nevěděla, že babičce Věře pomáhám. Zjistila to náhodou. Zapomněla jsem si doma telefon, když jsem šla žvýkat lidi, a tchyně zvedla telefon. Volali kvůli inzerátu, který jsem si podala před několika týdny. Hledala jsem au-pair pro svou babičku Věru. Nebudu mít čas ji tak často navštěvovat a babička už téměř přestala vycházet z domu.
Tchyně mi před prohlídkou nic neřekla, ale doma předvedla koncert: “To jsem zvědavá, jak zaplatíš babičce ošetřovatelku? Ty jsi ve vězení a můj syn bude šukat cizí babičku? Ať jde do domova důchodců. A sociální pracovnice je povinna pomáhat zdarma! Co je jí do toho? Peníze mého manžela? Také dostávám dobrou pomoc. Mluvila jsem s manželem, byl rozrušený, říkal, že svého bývalého manžela stále miluji, ale nakonec souhlasil, že je škoda nechat Věru Petrovnu napospas. A tchyně pořád počítá: “Kam jsi jela, za babičkou? “Kolik jsi utratila za babičku tento měsíc?” Už ji začal zastavovat i manžel: “Nech toho, nudíš mě. Ale ne, nevzdala to. Před měsícem jsem volala babičce Věře, ale nezvedala telefon, měla jsem strach, musela jsem jít, staly se maličkosti. Moje dcera právě onemocněla. Co mám dělat, zavolám tchyni a požádám ji, aby se o vnučku postarala.
Manželova matka je stejně v důchodu, zůstává doma.” “To neudělám,” řekla tchyně. “Co bych měla dělat? Domluvila jsem si schůzku se sousedkou, vzala k ní dceru a odletěla. Ukázalo se však, že babička Věra někam odložila telefon a nemohla ho najít, byl vybitý. Rychle jsem se vrátila, tchyně nebyla doma, tak jsem přijela, byla u nás, už jsem dceru vyzvedávala u sousedky, manžel přišel z práce a maminka před ním spustila další koncert: “Nechala jsi dceru před cizími lidmi a odletěla!” “Odletěla,” řekla jsem, “měla jsi sedět s vnučkou. Všechno je v pořádku, neboj se.” – Jak dlouho může tohle “v pořádku” trvat? Kolik peněz jste tam vložili? Vy jste to nepočítal? Nezapomeň, že tu nebudeš bydlet věčně, kolik sis našetřila na budoucí byt?
Mohla jsi ušetřit dvakrát tolik. Neposlouchala jsem, šla jsem s dcerou do kuchyně. Manžel uvedl maminku dovnitř a řekl: “Máma nás varovala, abychom se odstěhovali, jestli pomůžeš Věře Petřivné.” – A co ty? – Řekla jsem, že ano, žádný problém. Ani jsem nečekala, že budu mít takového manžela. Řekla jsem mu, že před dvěma měsíci mi babička Věra darovala svůj byt. “A to, co jsme ušetřili,” řekla jsem, “jsme utratili za nájem. I když babičce Věře nevadí, že bydlíme s tebou a její dcerou. Můj manžel se k Věře Petrovně nastěhovat nechce a já ho chápu. Pronajali jsme si jednopokojový byt. Nyní žijeme klidněji.
